CHRÁM SVATÉHO MIKULÁŠE

Svatomikulášský chrám na Malé Straně je považován za nejenom nejkrásnější barokní stavbu v Praze, ale je také mimořádně ceněn v evropském měřítku. Jak již bylo zmíněno v popisu celého náměstí, po roce 1620 ovládli jezuité stávající kostel a přilehlé domy a zhruba o 50 let později se rozhodli vystavět nový kostel a novou kolej. Základní kámen byl položen v roce 1673 a o velkoleposti a významu této stavby svědčí i fakt, že u základního kamene stál samotný panovník Leopold I., císař římský a král český. Stavební práce postupovaly pomalu, jen základy sahaly do hloubky 15 metrů. Na začátku 18 .století se stavby ujal Kryštof Dienzenhofer a právě stavitelská rodina Dienzenhoferů je považována za hlavní architekty a stavitele chrámu. Práce započal Kryštof Dienzenhofer. Postavil dvě pole lodí s bočními kaplemi a pravděpodobně i mimořádně stavebně náročné průčelí chrámu, které je jedinečným příkladem tzv. dynamického baroka, které u diváka vzbuzuje iluzi pohybující se hmoty. Průčelí je vyzdobeno sochami z dílny Bedřicha Kohla. Ve štítu stojí socha sv. Mikuláše, na atice stojí sochy Petra a Pavla a jezuitští svatí - Ignác a František Xaverský.
Po smrti Kryštofa Dienzenhofera převzal v roce 1737 stavbu jeho syn Kilián Ignác, který dokončil třetí loď chrámu, vystavěl kupoli a začal stavět štíhlou věž. Celé dílo však nedokončil. Po jeho smrti nastoupil jeho žák a zároveň zeť Anselmo Lurago, který stavbu kostela dokončil. Rozměry kostela jsou skutečně impozantní. Kostel se rozkládá na půdorysu 40 x 60 m. Výška kupole s věžičkou, stejně jako výška zvonice, dosahuje 79 m. Kupole má uvnitř průměr 17 m a dosahuje vnitřní výšky 50 m, což je mimochodem nejvyšší interiér v Praze.
Výška zvonice vzbuzovala u malostranských obyvatel strach, báli se, že štíhlá věž spadne na jejich domy. Brzy si však zvykli. Věž sloužila jako pozorovatelna, hlásili se z ní případné požáry, či pohyby nepřítele. V době totalitní to bylo vlastně podobné. Odtud totiž příslušníci Státní bezpečnosti hlásili také pohyb nepřítele, a to zejména pohyb osob a dění na místních západních velvyslanectvích.
Interiér chrámu je příkladem barokní chrámové architektury, vyjádřením barokní životní filosofie. Výzdoba chrámu, monumentalita, barokní napětí, důmyslná hra světla a stínů, okázalé bohatství, to všechno působilo na věřící přicházející z bídy a útrap pozemského světa tak, aby ještě silněji cítili naději a záchranu, kterou jim dává Bůh. Nástropní fresky jsou dílem Johana Krackera a představují Oslavení sv. Mikuláše a scény z jeho života. Se svými 1500 m2 se jedná o největší pražskou fresku a technicky o nejdokonalejší dílo svého druhu.
Další významnou freskou je Oslavení sv. Cecílie od Františka Xavera Palka, který také vyzdobil jednu z kaplí svým známým obrazem Umučení sv. Františka Xaverského. Sochařská výzdoba /cca. 50 soch/je dílem Ignáce Platzera, na ochozu mohou návštěvníci obdivovat Pašijový cyklus Karla Škréty.
Chrám je také spojen s hudbou. Koncertní chrámová hudba zde zní často. Na vzácné chrámové varhany při svém pobytu hrál Amadeus Mozart. Po jeho smrti uspořádali jeho ctitelé v čele s Josefinou Duškovou, Mozartovou pražskou hostitelkou, v chrámu smuteční slavnost, během které zaznělo Rosettiho Requiem. Pokud se posadíte do chrámových lavic, které pocházejí z 1. poloviny 18. století, a vyslechnete některý z koncertů, prožijete nezapomenutelný zážitek.

Více informací
Přehrát audio