HISTORIE VYŠEHRADU

Lokalita Vyšehradu lákala k osídlení svou mimořádně strategickou polohou naše předky od nepaměti. Zhruba 600 m dlouhý ostroh vybíhající nad Vltavu a ze západu chráněný potokem, který nese jméno Botič, byl naprosto ideálním místem k usídlení. Nejstarší doklady o osídlené pocházejí z období eneolitu, tedy z přelomu 4. a 3. tisíciletí.
Do první poloviny 10. století spadají nálezy dosvědčující počátky Vyšehradu, který, pochopitelně v pozměněné formě, existuje dodnes. Základy nejstarší stavby, tedy kostelíka, který stál v místech dnešního Starého děkanství, spadají do 80. let 10. století. Z toho vyplývá, že Vyšehrad je přibližně o 100 let mladší než Pražský hrad. První zmínky o Vyšehradě dokazují nápisy na mincích z období vlády Boleslava II., který měl přídomek Pobožný a vládl na konci 10. století. V tomto období existoval na Vyšehradě dřevěný hrad s mincovnou, jeho podobu nelze rekonstruovat. Kosmova kronika nicméně popisuje význam a důležitost tohoto hradu na počátku 11. století. Jasnější historie Vyšehradu se rýsuje až s knížetem a králem Vratislavem II., jenž vládl v letech 1061 až 1092 a který se rozhodl přesídlit na Vyšehrad, a to řekněme z politických důvodů. Chtěl se vymanit z rostoucí moci církve, kterou na Pražském hradě představoval jeho bratr Jaromír. Bylo to v období historického sporu o tzv. investituru, tedy laicky řečeno o to, kdo je víc? Světský panovník nebo papež? V našem případě král Vratislav II. nebo jeho bratr pražský biskup Jaromír. Ne náhodou založil Vratislav II. na Vyšehradě kostel sv. Petra a Pavla s kapitulou, tedy církevní institucí, která ovšem nepodléhala pražskému biskupovi ale přímo římskému papeži, který byl mnohem vzdálenější než pražský biskup. Vratislav II., první český král, který získal tento titul v roce 1085 za pomoc císaři Jindřichovi IV., postavil svůj palác nad vyšehradskou skálou, v jihozápadní části hradního areálu. Z tohoto období pochází bazilika sv. Petra a Pavla a rotunda sv. Martina, o kterých se zmíníme později v samostatných kapitolách. Vyšehrad byl v tomto období významným kulturním centrem, o čemž svědčí mimo jiné i mimořádně cenná knižní památka pocházející z této doby – tzv. Kodex vyšehradský, bohatě zdobený evangeliář, klenot románské knižní malby. Památka vznikla při příležitosti slavnostní korunovace Vratislava II.. Vyšehrad zůstal panovnickým sídlem až do roku 1140, poté se knížata a králové vrátili na Pražský hrad. Význam Vyšehradu však i nadále udržovala vyšehradská kapitula, nezávislá na mohučském arcibiskupovi, kterému formálně podléhala církevní struktura u nás. Bohatství a politická moc vyšehradské kapituly rostly.
Velký rozvoj zaznamenal Vyšehrad za vlády Lucemburků, zejména za vlády Karla IV., kdy došlo ke gotické výstavbě Nového města. Basilika sv. Petra a Pavla byla přestavěna a stala se svými 110 m délky největším chrámem v Praze. V areálu Vyšehradu vznikly i další kostely a kaple, byly zde kanovnické domy, na svazích rostla vinná réva. Celý komplex byl obehnán gotickými hradbami, které navazovaly na hradní systém Nového Města pražského. Uvnitř areálu byl vybudován výstavní královský palác. Karel IV. přisuzoval Vyšehradu velký význam také díky legendám, které se k Vyšehradu vázaly. Jím vytvořený Korunovační řád zahrnoval také slavnostní vystavování lýkových střevíců Přemysla Oráče v předvečer korunovační jízdy.
Zkázu Vyšehradu přineslo husitské hnutí. Záhy po vypuknutí husitské revoluce svolal Zikmund Lucemburský, který si po smrti svého bratra Václava IV. dělal oprávněný nárok na českou korunu, křížovou výpravu proti českým kacířům. Husité ale křižáky porazili a poráželi je i v dalších křížových výpravách. 1. listopadu byl Zikmund poražen se svými křižáky na Pankrácké pláni nedaleko Vyšehradu, když se pokoušel pomoci obráncům Vyšehradu z obklíčení. Husité zvítězili. Obránci Vyšehradu vydali svou pevnost husitům, následovalo vydrancování vyšehradských kostelů, druhý den byla pobořena část hradeb. Vyšehrad se proměnil v ruiny.
Vláda Jiříka z Poděbrad, husitského krále, přinesla uklidnění politických poměrů a na Vyšehrad se pomalu vracel život a prosperita, rodí se městečko s různorodým obyvatelstvem zasahující do oblasti dnešních Nuslí, Podolí a Branika. Svou významnou církevní úlohu opět získává vyšehradská kapitula.
Další zásadní proměnu Vyšehradu přinesla třicetiletá válka, jejíž počátky souvisí s Prahou a pražskou defenestrací, tedy s českým stavovským protihabsburským povstáním, které vzplálo v květnu roku 1618. Původní gotický obranný systém nemohl odolávat novým formám bojových útoků, novým zbraním a válečným strategiím. Již na počátku války se začalo se zlepšováním obranného systému Vyšehradu. Byly budovány sypané bastiony, které měly vyplnit slabá místa v obranném systému a to pochopitelně zejména ze strany od Pankráce u brány mající jméno Špička. Po třicetileté válce nastala vhodná doba k celkové systematické přestavbě Vyšehradu na moderní vojenskou pevnost. V roce 1656 tehdejší císař Ferdinand III. schválil výstavbu nové pevnosti podle plánů Innocenza Contiho a Josefa Priamiho. Na vlastní stavbě se podíleli významní barokní stavitelé jako Carlo Lurago, Giovanni de Capauli a Santino Bossi. Pevnost byla postavena ve tvaru nepravidelného pětiúhelníku, v jehož vrcholech stojí masivní bastiony /hradní opevnění, tvrze/, které mají svá čísla a nesou jména světců/sv.Bernard, sv.Petr, sv.Ludmila…/.Vnější sešikmená zeď spojující jednotlivé bastiony je v základech kamenná, z venkovní strany vyzděná z cihel, tloušťka se pohybuje od 2,5 do 5 metrů, výška zdi se pohybuje mezi 13 a 18 metry. Pevnostní valy jsou propojeny chodbami – kasematy, které byly vybudovány podle projektu vojenského inženýra generála de Berdiquiera v roce 1742. Kasematy sloužily jako přístupové chodby k jednotlivým obranným postům, jako sklad munice, zbraní a proviantu, jako shromaždiště a ubytovací prostory pro vojáky, jako ventilační a odvodňovací systém. Kasematy byly také ideálním místem pro garnizon tedy pro posádkovou věznici. Do vyšehradských kasemat můžete vstoupit z Cihelné brány, ke které se dostanete ze strany od Železničního mostu. Kasematy jsou dlouhé přibližně 1 km, chodby jsou přibližně 2 m vysoké a 1,5 m široké. Vstoupíte li vchodem napravo, dostanete se do velkého sálu, který nese jméno Gorlice. Sloužil jako shromaždiště vojska a sklad, od roku 1971 je sál Gorlice ve správě Národní kulturní památky Vyšehrad a je využíván jako depozitář. Jsou zde některé originály soch z Karlova mostu. Zajímavou součástí vyšehradské pevnosti byla barokní zbrojnice o velikosti 82 x 29 m, která sloužila až do roku 1927, kdy shořela. Samotná stavba trvala více než 50 let a znamenala definitivní likvidaci všeho, co v areálu bylo, včetně kostelů a obytných domů. V roce 1744 mělo vyšehradské opevnění namále. Prusové, kteří se Vyšehradu zmocnili, jej chtěli vyhodit do povětří. Do kasemat navezli 133 sudů střelného prachu. Dříve než poslední voják stačil zapálit doutnáky, vnikli do kasemat tři Podskaláci a systém doutnáků poškodili, a tak Vyšehrad zachránili. Jejich čin ocenila samotná Marie Terezie, která vládla od roku 1740 do 1780.
Vyšehradská pevnost nikdy výrazně nepřispěla k obraně města, byla příliš vzdálena od městských částí. Přestože se i v pozdějších dobách snažila armáda opevnění zlepšovat, nikdy se její role účinné obranné pevnosti nenaplnila. Po prohrané válce s Pruskem, kdy vyšlo plně najevo, že tento městský obranný systém je zastaralý, rozhodla armáda o odprodeji a likvidaci této fortifikace. Vyšehrad samotný zůstal armádě do roku 1911, poté byl předán městu a začal sloužit společenským účelům. Stal se místem historickým a symbolickým, místem národní hrdosti.
Po druhé světové válce, tedy v dobách socialistických, nebylo dost zájmu ani finančních prostředků k povznesení Vyšehradu, teprve po roce 1989, a to velmi zvolna, se Vyšehrad rekonstruuje a stává se tak jedinečným místem, kam směřují kroky turistů i obyvatel Prahy. V areálu Vyšehradu je celá řada zajímavých míst. Pojďme některé z nich navštívit.

Více informací
Přehrát audio