SLOVANÉ A ČESKÉ BÁJE A POVĚSTI

Slovanské kmeny se v rámci tzv. stěhování národů ve 4.-7. století vydaly ze svých původních sídel za Karpaty směrem na západ. Poměrně záhy se Slované rozdělili do tří větví lokálně a jazykově vymezených. Na východě hovoří Slované rusky, ukrajinsky a bělorusky, na jihu uslyšíme slovinštinu, srbochorvatštinu, makedonštinu a bulharštinu a Češi, Slováci, Poláci a Lužičtí Srbové se usadili směrem západním, a patří tedy k tzv. západním Slovanům. Češi na území, kde se usazovali, narazili na germánské kmeny, které z části odešly, a zčásti došlo k tzv. převrstvení, tedy splynutí a promíchání s původním etnikem. První podrobnější zprávy dokazují existenci jakéhosi kmenové svazu slovanských kmenů, který nazýváme Sámova říše, podle franckého kupce Sáma, který se shodou okolností postavil do čela Slovanů v jejich boji proti agresivním Avarům. Tato Sámova říše existovala v 7. století a po ní vzniká skutečný státní útvar západních Slovanů tzv. Velká Morava, která vzkvétala v 9. století. Současně se dále na západ od Velké Moravy, v druhé polovině 9. století, rodí raně středověký přemyslovský český stát.
Toto byla stručná fakta. A jaké tedy jsou české báje a pověsti? Náš první velký kronikář píšící latinsky se ve své České kronice z počátku 12. století /Chronica boemorum/ pokusil zcela pochopitelně popsat i nejstarší období našich dějin. Navázali na něj další kronikáři, kteří s velkou fantazií báje rozvíjeli. Kronikář Václav Hájek z Libočan, humanistický autor, vytvořil ve 30. letech 14. století literárně hodnotnou a po staletí velmi oblíbenou kroniku. Faktografické kvality šly tak říkajíc stranou. Nakonec přišel významný spisovatel Alois Jirásek, který ve svých Starých pověstech českých českou mytologii zpracoval obšírně. O literárních hodnotách a významu těchto bájí není pochyb, z historického hlediska si pochopitelně musíme držet značný odstup.
Do země našich předků přivedl svůj lid moudrý a zkušený vojvoda, který se jmenoval Čech. Byl to tedy praotec Čech. Po dlouhém putování a hledání nových sídlišť zastavil svůj lid na vysokém kopci, který nese jméno Říp, pohlédl do kraje a oznámil, že tato, před nimi ležící země, je právě ta jejich země zaslíbená. Čech přišel do těchto míst údajně se svým bratrem Lechem, který se od bratra oddělil a vydal se později na sever do míst, kde poté založil pravlast Poláků. Praotec Čech se dožil úctyhodných 86 let. S praotcem Čechem odešel ze země pořádek a úcta, skončil zlatý věk. Bylo třeba najít nového vládce. I našel se muž moudrý a silný jménem Krok. Ten se nelehkého úkolu ujal. Sídlil na hradišti, které nazývalo se Budeč. I uzdálo se mu zříditi sobě hrad nový. Vyslal své vojáky směrem k Vltavě, kde se skutečně skvělo mimořádně vhodné místo, vysoko na skále, přímo nad Vltavou. Krok dal postavit hrad na vysoké skále tedy Vyšehrad. Václav Hájek z Libočan zná i přesné datum: rok 683. Odstěhoval se tam s celou rodinou, v zemi nastolil pořádek, byl uznávaným vůdcem i soudcem, země vzkvétala. Ale i Krokovy dny se jednoho dne naplnily. V Dalimilově kronice z počátku 14. století můžeme číst tyto krásné verše:
„Uplynulo mnoho let
muž jménem Krok národ ved
Lotry trestal, trestal šelmy
moudrostí svou proslul velmi
milován byl do posledka
Krok ten dobrý otec který
Vychoval tři čacké dcery…“
Byly to Kazi, Teta a Libuše. Ta poslední, nejmladší z nich, se ujala vlády. I ona soudila a vládla moudře a spravedlivě. Až do chvíle, kdy soudila spor dvou mužů, kteří se hádali o meze a role. Rozhodla ve prospěch mladšího z nich. Starší z mužů nepokorně rozsudek nepřijal a pronesl onen známý výrok o tom, že není normální a správné, aby mužům vládla žena a že dlouhé ženské vlasy značí krátký rozum. Libuše na své vládě nelpěla a řekla, ať si muži najdou přísnějšího vládce a soudce a šla se uklidnit a pomodlit k Bohu - Perunovi. Druhý den svolala sněm všeho lidu, který se pak po žních sešel. Kněžna Libuše upozornila na nebezpečí volby nového vojvody, a protože byla požádána o radu, doporučila vhodného kandidáta. Libušin kůň pak dovedl muže do Stadic, kde oral budoucí kníže Přemysl-Oráč. Přemysl pronesl svá proroctví a odjel spolu s muži na Vyšehrad, kde jej očekávala Libuše, svatba a knížecí stolec. Rod Přemyslovců byl na světě.
K Vyšehradu se váže celá řada dalších bájí a pověstí. Libušina proroctví předznamenala budoucí osudy Čechů, mimo jiné založení města s velkým hradem, tedy založení Prahy a Hradčan, či objevení kutnohorských stříbrných dolů. Známé jsou pověsti o silném Bivojovi, či o statečném Horymírovi, který na svém věrném koni Šemíkovi hradby Vyšehradu přeskočil a pádil domů k Neumětelům.
Pojďme se nyní podívat na skutečnou historii Vyšehradu.

Více informací
Přehrát audio