ŽIDOVSKÉ MĚSTO

Historické prameny dokládají, že se židé v Praze objevují již v 10. století. Původně se usazovali na Malé Straně, ale později, od 12. století, se na druhém břehu Vltavy, v severozápadní části Starého Města začalo vytvářet židovské ghetto. Společenské okolnosti, jiná víra a jiné zvyky, oddělily židovské obyvatelstvo od ostatního křesťanského obyvatelstva. Ghetto bylo samostatné město s vlastní samosprávou, s úřady, školami a synagogami, bylo uzavřené hradbami. Židé nebyli plnoprávnými občany, byli omezováni mnohými nařízeními a byli vystavováni stálému nebezpečí. Do prvních křížových výprav žili židé relativně v bezpečí, své obchodnické schopnosti a finanční aktivity jim otvíraly cestu všude, kam přišli. Pogromy, které se uskutečnily poprvé v rámci první křížové výpravy na samém konci 11. Století po celé Evropě, znamenaly do budoucna pro židy permanentní nebezpečí. Židé byli často vyháněni, časté pogromy ničily jejich město, ale přesto se pražské ghetto zachovalo a bylo v průběhu staletí jedinečným kulturním centrem. V 18. století tvořili židé ¼ pražského obyvatelstva. Teprve osvícený panovník Josef II. diskriminující zákony a nařízení zrušil. Na jeho počest bylo Židovské Město později, v roce 1850, přejmenováno na Josefov. K úplnému zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem došlo až v roce 1848. Již po nařízeních Josefa II. z ghetta odcházejí bohatí židé a Josefov se postupně stává chudinskou čtvrtí, kde jsou životní podmínky více než těžké. Nevyhovující hygienické podmínky, šířící se nemoci, rostoucí kriminalita, neuvěřitelná přelidněnost, neřešitelnost majetkových vztahů k domům, to vše volalo po neodkladném řešení. Neexistence zákona na ochranu památek, snaha získat nové pozemky a postavit moderní domy a bulváry pařížského typu, to vše vedlo k tomu, že magistrát přijal v roce 1893 asanační plán, který umožňoval vyvlastnění a zbourání v podstatě středověkého židovského ghetta. Proti tomuto radikálnímu řešení se postavila silná opozice, která se, z našeho pohledu, jedinečnou kulturní památku snažila zachránit. Zvítězila levnější a jednodušší varianta. Naštěstí původní asanační plán, vycházející z vítězného projektu s případným označením „Finis ghetto“, nebyl nikdy zcela realizován. Přesto byla postupně do roku 1913 zbourána značná část domů, zmizely celé ulice, dokonce i některé synagogy. Počet obyvatel se snížil o 2/3. Postavily se široké ulice a paláce v tehdy moderních historizujících stylech. Jednalo se o největší a nejradikálnější zásah do urbanistického plánu Prahy. Je spravedlivé zmínit, že s podobnými problémy se potýkala i jiná velká města Evropy, například Vídeň.
V roce 1906 bylo založeno Židovské muzeum, kam se postupně soustředily židovské památky. Vzniklo muzeum největší svého druhu na světě. Kromě toho se z původního ghetta zachovaly některé synagogy a hřbitov, jedinečné kulturní památky vyhledávané turisty z celého světa.

Více informací
Přehrát audio